Přinášíme první ze série rozhovorů s názvem “11 kvaltů” s jezdci Autoklubu Mělník. Položili jsme 11 záludných a zákeřných otázek každému z nich. Dnes si přečtěte rozhovor s Jakubem Horákem (*1987, bydliště Želízy), který jezdí enduro a tahá za plyn víc než dost! Dobře se bavte 🙂
1. Už se těšíš až se začne zase závodit?
Jasně! Tréninky jsou potřeba, ale závody jsou závody, je to mnohem lepší pocit, když se něco povede na závodech, než když se jezdí jen tak.
2. Jak ses k závodění dostal a jaký byl tvůj první závod?
K závodění jsem se dostal přes taťku, který dříve také závodil a na motorce mě vozil po cestách v okolí. Asi v 10 letech jsem začal jezdit na pionýru po lese, mezitím mě taťka vzal se párkrát podívat na závody a bylo jasno. První můj závod jsem jel Cross country v Chříči na Husqvarně CR 125 a doteď nechápu, že jsem to objel a ani jsem nebyl poslední. Prakticky jsem z pionýra skočil rovnou na velkou motorku.
No a pak jsem jel taky v autech. To bylo v zimě na sněhu s bráchou Lajbrem v Milovicích na jedné z nejprestižnějších soutěží mezi amatérskými rallye, kde jsem mu asi dvě nebo tři vložky navigoval. Jeli jsme Peugeotem 206 obutým na polariskách a brácha letěl ukrutnou palbu.
3. Jaká soutěž (okruh, trať) je tvá nejoblíbenější a naopak kterou nemáš rád?
Je mi to jedno, všude se musí držet plyn! Líbí se mi testy v lese, ale i na trávě. A nemám rád hodně zamotané tratě, kde se jede na jedničku.
4. S kterou motorkou ses nejvíc trápil?
Husqvarna TE 250 z roku 2002. Z výroby byl prasklý válec, žrala svíčky a pak se v německu na soutěži v Zschopau propálil píst.
5. Jaký byl tvůj největší karambol? Jestli nebouráš, tak prozraď co jsi při závodě nejvíc pokazil.
Zásadně nebourám, ale padám. Jednou jsem z toho vystoupil asi tak v osmdesáti a zlomil si záprstní kůstky. Při pádu je to zajímavý pocit. Člověk dlouho letí, zdá se to jako věčnost, pak dopadne na zem a už je to jenom bum bum a hotovo, zase klid. Pak se postupně zvedáš a kontroluješ funkce těla. Když je všechno OK, tak najdeš motorku, porovnáš páčky a letíš dál. Když něco bolí, tak je potřeba to aspoň zkusit.
6. Co řadíš mezi své dosavadní největší úspěchy?
Největší úspěchy? Děláme to proto, že nás to baví, nějak si na tom nezakládám. Mám několikrát mistra ČR v enduru a endurosprintu, počty nevím, 11 šestidenní a na jedný z nich, na Slovensku ve 2015 jsme byli jako klubový tým třetí. To bylo pěkný.
7. Kdo je tvůj spolujezdec? Taky se domníváš, že jsou to blázni na svobodě? (motorkáři a další sólisti bez komentáře, jo 🙂
Sajdou bychom se nevešli mezi stromy.
8. Co děláš, když zrovna nezávodíš
Pracuju doma nebo jsem s dětma. Dělal bych starý motorky, ale nemám na to moc čas.
9. Co sezona 2021? A jak vidíš svou rallyovou/okruhovou/endurovou budoucnost?
Rallyovou i okruhovou budoucnost vidím bledě. Letos to ještě neklapne.
10. Troufnul by sis jet závod s autem?
Jedině jako mitfára. S volantem neumim. Je kulatej a s kulatýma věcma mi to nejde, proto jezdim na motorce a nehraju fotbal.
11. Kdybys měl neomezený rozpočet a neomezené možnosti – kde a s čím bys chtěl startovat?
Někdy bych si zkusil závod na velký rally motorce. Ale asi jenom zkusil, jede to rychle a průšvih je tam hned, je jedno, jestli člověk umí jezdit nebo ne. A určitě bych se jel ještě někdy podívat do jižní ameriky, Chile, Argentina. Obě tyhle země byly moc hezký. Ale stejně tak i Nový Zéland a Kanada. A v Austrálii jsem ještě nezávodil.
Děkujeme za rozhovor Kubo a ať se daří!
